Stop. Všechno se zaseklo mezi dvěma stěnami, na hranici. Není cesty zpět. Z území nikoho se špatně utíká. Prásk, jedna stěna, prásk, druhá stěna. Když už si myslíme, že jsme venku, vrátíme se jako na bumerangu zase do prázdného pokoje. Zapomeneme na rozkoš čekající za hranicí vpravo a vydáme se vstříc zážitkům vlevo. Ale ouha, už zase na území nikoho. Každý krok je špatně, stagnace zakázána, únikový východ neexistuje. Nic není dobře a svědomí se z hlubin černého nic ptá na správnou cestu, neboť ani ono neví. Srdce už dávno puklo a pořádek se převrátil naruby. Dobro je teď zlé a zlo je dobré. Z území nikoho se špatně utíká. Mlátíme se hlavou o zdi kolem a říkáme si, kdy už se špunt uvolní a voda odteče? Pocity se perou jako ponožky v pračce a na onom území je tma. Vřava však ještě neutichla a všichni si nad námi myjí ruce. Žijeme na bílém místě na mapě, kde je naše území označeno latinským nápisem. Tady žijí lvi. My se však hrdým zvířatům nepodobáme. Naprosto ničím. Už jen tím, že nic není dobře a všechno není špatně. Z území nikoho se špatně utíká.
Žádné komentáře:
Okomentovat