Žijeme v podivném snu. Ať se děje, co se děje, zachováváme si tu stejnou tvář a pak, když se rozkřápne vajíčko, utíkáme. Na pomezí reality a snu. Maně. Nenapadá nás nic lepšího než si jako pštros schovat hlavu do písku a potácet se ulicemi jako opilec. Snažíme se vypadat důstojně, ale zatím vypadáme jako hloupý, pomatený člověk, co zapomněl, kde bydlí. Nevidíme, jak se na nás tváří ostatní, jen se chováme jako že nic. Netoužíme po ničem a nechceme nic, jen existujeme. Divně, ale přece. Probíháme checkpointy, cíl však nikde není. Za námi start a před námi onen cíl, ani jeden už nevidíme. Zaseklí v stereotypu, uvnitř bludného kruhu, čekáme na svou příležitost. V tu chvíli vyskočíme a nic nám v lovu nezabrání. Skončí to zase stejně, zase nám tygr uteče, zase nám vosa prolítne přímo před nosem. Zase nám písek proteče mezi prsty, zase nám holub skončí na střeše, tentokrát i s vrabcem. A my je nechytíme. Příležitosti normálně žít pustíme k vodě a naladíme se na vlnu ticha. Poplyne nám kolem uší, úplně se bude blahem tetelit, že ho posloucháme. Dostaneme odměnu, bude jím velký, tyrkysový, nafukovací medvídek z pouti. Samou radostí ho budeme k sobě tulit a tvářit se, že ho už nikdy nepustíme. Tak dlouho, až medvěd praskne. Puf! Pong*. A rozletí se po okolí. Na zahnutém nose kopulujícího slona bude viset tyrkysový cár a my se budeme smát a smát a smát...a smát.
Žádné komentáře:
Okomentovat