Hleděl na stěnu a nevěřil svým vlastním očím. Byla růžovo-fialová, posetá kosočtverci. Gauč vypadal jako velké volské oko a telefon byl celý ze svítivě zeleného plastu. Chodba byla vymalovaná modře a po jejích stranách byla okénka, ze kterých koukali lidé převlečení za námořníky. Závěsy, sešité z vidliček a nožů, zakrývaly pohled do zahrady plné podivných, třínohých zvířat a příjezdová cestička byla vyložena písmenky vytrhanými z počítačové klávesnice. Jediné, co připomínalo „normální“ svět, byla auta na parkovišti a jeho taška, ležící uprostřed tyrkysové předsíně plné až po strop klobouků.
„Že já jsem sem jezdil…“, povzdechl si a obrátil oči v sloup. V tu ránu se ale zděsil ještě víc, protože na stropě byly všude namalovány oči, které samy mrkaly. Odtrhl raději podivné závěsy a prohlížel si zvířata. Srst měly normální, hnědou, jen s malými záblesky modři, na hlavě pak tři malé růžky a tři nožky zakončené kopýtky. Stály zvláštně rozkročeny a postupně sžíraly vše, co v zarostlé zahradě našli. Kvítky, trávu, pneumatiky, plechovky, oblečení i gumové rukavice. Netušil, co jsou zvířata zač, chvilku je ještě pozoroval a pak si sedl na dlouhou železnou lavici, kterou měl v pokoji. Byl nervózní a obával se toho, co přijde. V nejbližší době však neměla přijít žádná katastrofa, jen mužík z hotelové recepce, u kterého se asi před dvaceti minutami hlásil.
Tiše zaťukal a vstoupil.
„Tak jak se vám u nás líbí?“, zašveholil pán.
„No, abych byl upřímný, máte to tu zvláštní…nemůžu ale říct, že by se mi tu nelíbilo.“, odpověděl.
„Tak to jsem rád, to jsem rád,“odvětil mužík a pokračoval: „přinesl jsem vám nabídku věcí, které si můžete objednat na pokoj. Ještě někoho čekáte?“
„Ano, ještě přijedou dva…ehm…kolegové.“
„Výborně, výborně, tak to si zajisté něco objednáte!“, řekl a vrazil mu do ruky letáček.
„Smažené sloní vejce, krocaní ocasní kůstky v těstíčku, kachní oko na sladko a…třipied ve vlastní šťávě? Počkejte, počkejte, to je divný…“, nedalo mu to a ozval se.
„Ale co je na tom divného, mladý pán snad ještě žádný z těchto vzácných pokrmů neochutnal?“
„Pane, vysvětlete mi, kde vezmete sloní vejce, když je slon savec, kolik krocanů padne, když si objednám jejich ocasní kůstky, co uděláte se zbytkem kachny, když ji tu nenabízíte a co je, sakra, ten třipied?!?“, otázal se trošku dotčeně.
„To je moc otázek, moc otázek, ale k těm třipiedům, cožpak jste se nedíval z okna?“
Tak tak se jmenují ty potvory na zahradě, pomyslel si a otřásl se při představě, že by snad některou z nich musel ochutnat.
„Tak to jsou třipiedi, tak to je pak jasné…No, myslím, že si tu objednávku nechám ještě projít hlavou a domluvím se s ještě s těmi, co přijedou…“, řekl rychle, hlavně, aby se už mužíčka zbavil. Neměl tu z toho vůbec dobrý pocit.
„Dobrá, dobrá, kdyžtak jen stačí zazvonit tady na zvoneček, zatím nashle!“, odpověděl vesele mužík a ukázal na vystouplou bradavku mořské panny na stěně u dveří.
Nervozita, děs a strach. Co tu dělám?, napadlo ho a už vůbec nebyl tak sebejistý, jako když vystupoval z auta a prohlížel si podivnou budovu. Připomínala pomeranč, kulatý tvar, barva oranžová, omítka od kůry k nerozeznání.
Ještě před týdnem by ho nenapadlo, že se na takové divné místo kdy dostane…
Žádné komentáře:
Okomentovat