S vůní něčeho měkkého

Zavřela jsem oči a pomalu otevřela dveře. Dýchl na mě studený a svěží vzduch. Trošku zimní, trošku však plný jara. Takový ostrý, s vůní něčeho měkkého. Udělala jsem první dva kroky a zbytky sněhu mi zakřupaly pod nohama. Byl to zvuk, jako když rozlomíte čerstvě upečenou housku. Takový ostrý, s vůní něčeho dobrého. Svítil měsíc a kolem něj se proháněly mraky. Vířily dokola a kroutily se ve slabém větru. Skoro se až zdálo, že i Měsíc má své prstence. Světýlka poblikávala z chalupy a ozařovala sníh přímo pod okny. Zdál se najednou tak žlutý a přitom čistý. Dovnitř je zvenku vidět. Zevnitř ven však ne. To je to nač spoléhám. Nikdo si nevšimne že tu - ač nemocná - stojím jen v tričku a kouřím. Ano, kouřím. Šok. Nastydnu a ještě s cigárem u huby. Ale mně je to jedno. Z pusy by se mi kouřilo tak jako tak. Na ničem nezáleží, jde jen o kouzlo okamžiku. O chvíli, kdy mi vítr ofukuje zmrzlé tváře a o chvíli, kdy mi na rukách naskakuje husí kůže. Uvnitř je teplo, to jen zvenku je zle. A stejně, dovnitř si v tomhle případě stejně nevidím, tak si můžu říkat, jak jsem v pořádku. Je nádherně. Vzduch je trošku zimní a trošku plný jara. Takový ostrý, s vůní něčeho měkkého.

Umakart

"Nic se neděje, zvoní telefon, marné je volání, žádné slitování. Nic se neděje, to jen tluče srdce, ve třetím poschodí na Žižkově."

Odpoví?

Pomalým krokem dojdi k oknu.
Otevři ho, podívej se ven a vyslov nahlas jména všeho, co vidíš.
Potom udělej to samé znovu, ale šeptej.
Přejdi místnost až k zrcadlu.
Rukávem trička utři všechny šmouhy a pohleď do něj.
Řekni nahlas, co v něm vidíš.
Usměj se na sebe a pozdrav svůj odraz.
Odpoví? Neodpoví.
Vyběhni ven a hlasitě pozdrav prvního, koho potkáš.
Odpoví?

Dreams that may come true

„So, which one do you want today?“, asked him the woman. In spite of her age (I dare say that she was younger than him), every time when he came there he was a little bit afraid of her. She looked merciless like his English professor and her glare didn't suggest anything good.
„Will it be danger, relaxation, romance, mystery, absurdity…?, she concretized her question. He stopped thinking about her and answered.
„Today I want some relax, maybe with poetic flavour“, he said. His poetical self rejoiced.
„Okay, so number 15.“ Then he felt something cold in his hand and he realized that it was a key. Key to the room, key to relaxation. He will “sleep” and confidential wishes will manifest in a real dream. But could a dream be real?
„Thank you.“
„You’re welcome, Mr….?“ He was surprised that she didn’t know his name. Such a frequent visitor…
„Wall, Bernard Wall.“
„So, have a nice time, Mr. Wall.“
Bernard turned away from the reception and went upstairs. 12. 13. 14. 15. Like the hide-and-seek. Yes, he is the winner, he has found it. The room wasn’t as well hidden as a small child. Neither like a chameleon in his own glass home. Closed chameleon. And Bernard´s mind was also closed. He neither had a girl nor boyfriend, he was alone. Nevertheless, his mother pushed him to find someone and so he did - a house where you can dream. It was more than an ordinery girlfriend for him. He could relax there, he could live life of somebody else. People around him knew that he is a frequent visitor. But a frequent visitor to a brothel. Bernard knew that no one would trust him, so he didn’t even try to refute their speculations. The Dream house was his secret. Hidden in Bernard´s head, hidden in a small lane.
The eyelids fell down, limply and slowly, expecting something pleasurable. He lay in the bed, slept and dreamed. He dreamed about an island full of beautiful dancing girls. They had leis made of flowers around necks and skirts. He danced with them, like in a tropic paradise and he saw his troubles on a boat. They waved at him, leaving the dream world. He felt happiness in every part of his body just like you can feel warmth when you come, on a cold windy day, to a heated room and drink hot tea with a dram of rum. But then the atmosphere was suddenly broken. Something big and green came from the sea. A huge bean. Bernard was scared, girls screamed. He hated beans. He couldn’t watch Mr. Bean, he couldn’t write the world „bean“, he couldn’t eat it either. He started to scream as well. A red button on the reception desk started to flash, but nobody saw it. The woman, the not likeable woman, who had the responsibility for the visitors, was in the middle of varnishing her nails. So it was understandable that she couldn’t wake him up. Bernard scurried around the island, girls followed him. He fell into the sand, exhausted, and he closed his eyes. The only thing he saw, was the big green bean.
„Uaah“, he awaked, aghast and tired. A horrible dream.
„If there is anybody else than the strictly-looking woman, I’ll complain.“, he thought. Unfortunately, she sat behind the desk with the same cold face. Fear made him silent. He didn’t say anything. Oh, pardon me, in fact he said „bye“.

„Why don’t you take an example of your sister? She is so successful!“
„Mum, stop please.“

After some time, Bernard got accustomed to an easy equation. Work=stress. Dream house=ecstasy. The Dream house drove him into the trances. He stridden with the head in the clouds, thinking about adventures, which he has experienced. Now he was going to a Dream house three times a week. It worked like a magnet. Strong magnet. Bernard’s only extraordinary experiences came from the dreams, his life would be boring without those illusions. A world, where he cannot meet his mother, successful sister with her sweet children, his boss and other people who only want him to do something. He hated them.

„I love you.“
„I love you too, my darling.“ They looked at each other, hearts in eyes, hearts beating for each other. The film was shown, but nobody cared about it. She was perfect. Long black hair framed her lovely face, full lips were emphasized by the red colour. It looked like after eating the sponge cake with cherries. Anyway, she loved cherries. And of course she loved Bernard. Yet who knows, who was more appealing to her. Bernard or cherries? He was sometimes jealous of cherries. But I've heard Vivien´s assurance. She told him that he had much more qualities than cherries. And a better shape, of course.
Vivian and Bernard went out three times a week. It was like in a perfect dream. The only problem was, that their love was a dream. Vivian was a fiction and Bernard didn’t want to admit it. To himself, to themselves.
Bernard was writing long letters to her, he has painted a picture of her. He was in love with…something like a phantom. But, unfortunately he didn’t care about it. Seems weird? Yes…but he was probably happy. He knew special code for dreams with his dreamed-of woman and he did like the fact that he was not aware of other men, who were also in love with the beautiful and mystic Vivian.
„…and I met there a Messiah!“
„Sorry, who did you meet there?“
„The Messiah“.
„Are you sure? Shall I come there?“
„No, why? I am all right! Thanks, bye, greetings to dad.“
Bernard thought that nobody believes him. A circle of friends was violently minimized, his world shrank to him and imaginary Vivian. He couldn’t distinguish reality from dream.

His life found a new direction. For himself. Bernard appeared to be all right, but his home-folks would tell you something else. After a few strange stories, their opinion of him has absolutely changed. It was when Bernard came to his parents’ house with a gun, because he was convinced that they have fried chickens in the bath. Or when he ran away from the work, because he thought that there is a bomb in the fridge. Some regular brick warned him in a dream. At once it wasn’t the same Bernard, boring man without regular relation, it was a new person with exciting stories and unbelievable experiences. But they saw that it wasn’t normal. Bernard´s life resembled a ride on a roller-coaster. Up, down, up, down. He stopped visiting the Dream house and stayed at home. But the dreams have caught him. Bernard tottered between reality and illusions. Nobody asked him, what kind of dreams he wanted, danger, relaxation, romance, mystery, absurdity, everything - preferably all, together, please. Their love was over, cherries won. Tainted love with Vivian, exactly like in the Clash's song. He was gutted. He did not know who the two old people, who he heard in the phone, are, he was not sure whether he had sister or brother. Bernard got used to ghosts under the bed, monkeys on the lamp, Vivien's shoes on the kitchen unit and forfeiting bottles of vine (he probably drank them in a dream), but he was really surprised when his mother appeared in the door.
„Oh, you look terribly, what happened to you, Berny?“
„Nothing, I am okay…“
„No, you aren't, trust me, I am your mummy, so I shall know it best.“ She applied her sweet voice. But he did not want to hear her, he did not want to see her. He needed another dose of dreams. Dreams have destroyed his life. Cursed Dream house, it is its fault. Problem was that the Dream house would continue. Unlike Bernard. And why? Because his dreams have not come true.

Tygr

"Tygře, tygře, žhavě žhneš
v noci, jíž jak lesem jdeš!
Kdo vzal smrti její moc
a dal ti strašnou souměrnost?"

"Tygře, tygře planoucí
lesem černým za noci,
čí ruka nesmrtelná
stvořila krásu tak děsivou?"

"Tygře, tygře, ohnivou
září svítíš lesní tmou!
Kdo ten nesmrtelný byl,
že z ní tvůj souměr sestrojil?"

Na území nikoho

Stop. Všechno se zaseklo mezi dvěma stěnami, na hranici. Není cesty zpět. Z území nikoho se špatně utíká. Prásk, jedna stěna, prásk, druhá stěna. Když už si myslíme, že jsme venku, vrátíme se jako na bumerangu zase do prázdného pokoje. Zapomeneme na rozkoš čekající za hranicí vpravo a vydáme se vstříc zážitkům vlevo. Ale ouha, už zase na území nikoho. Každý krok je špatně, stagnace zakázána, únikový východ neexistuje. Nic není dobře a svědomí se z hlubin černého nic ptá na správnou cestu, neboť ani ono neví. Srdce už dávno puklo a pořádek se převrátil naruby. Dobro je teď zlé a zlo je dobré. Z území nikoho se špatně utíká. Mlátíme se hlavou o zdi kolem a říkáme si, kdy už se špunt uvolní a voda odteče? Pocity se perou jako ponožky v pračce a na onom území je tma. Vřava však ještě neutichla a všichni si nad námi myjí ruce. Žijeme na bílém místě na mapě, kde je naše území označeno latinským nápisem. Tady žijí lvi. My se však hrdým zvířatům nepodobáme. Naprosto ničím. Už jen tím, že nic není dobře a všechno není špatně. Z území nikoho se špatně utíká.

Rozkřápnout medvídka

Žijeme v podivném snu. Ať se děje, co se děje, zachováváme si tu stejnou tvář a pak, když se rozkřápne vajíčko, utíkáme. Na pomezí reality a snu. Maně. Nenapadá nás nic lepšího než si jako pštros schovat hlavu do písku a potácet se ulicemi jako opilec. Snažíme se vypadat důstojně, ale zatím vypadáme jako hloupý, pomatený člověk, co zapomněl, kde bydlí. Nevidíme, jak se na nás tváří ostatní, jen se chováme jako že nic. Netoužíme po ničem a nechceme nic, jen existujeme. Divně, ale přece. Probíháme checkpointy, cíl však nikde není. Za námi start a před námi onen cíl, ani jeden už nevidíme. Zaseklí v stereotypu, uvnitř bludného kruhu, čekáme na svou příležitost. V tu chvíli vyskočíme a nic nám v lovu nezabrání. Skončí to zase stejně, zase nám tygr uteče, zase nám vosa prolítne přímo před nosem. Zase nám písek proteče mezi prsty, zase nám holub skončí na střeše, tentokrát i s vrabcem. A my je nechytíme. Příležitosti normálně žít pustíme k vodě a naladíme se na vlnu ticha. Poplyne nám kolem uší, úplně se bude blahem tetelit, že ho posloucháme. Dostaneme odměnu, bude jím velký, tyrkysový, nafukovací medvídek z pouti. Samou radostí ho budeme k sobě tulit a tvářit se, že ho už nikdy nepustíme. Tak dlouho, až medvěd praskne. Puf! Pong*. A rozletí se po okolí. Na zahnutém nose kopulujícího slona bude viset tyrkysový cár a my se budeme smát a smát a smát...a smát.

Hotelový pomeranč

Hleděl na stěnu a nevěřil svým vlastním očím. Byla růžovo-fialová, posetá kosočtverci. Gauč vypadal jako velké volské oko a telefon byl celý ze svítivě zeleného plastu. Chodba byla vymalovaná modře a po jejích stranách byla okénka, ze kterých koukali lidé převlečení za námořníky. Závěsy, sešité z vidliček a nožů, zakrývaly pohled do zahrady plné podivných, třínohých zvířat a příjezdová cestička byla vyložena písmenky vytrhanými z počítačové klávesnice. Jediné, co připomínalo „normální“ svět, byla auta na parkovišti a jeho taška, ležící uprostřed tyrkysové předsíně plné až po strop klobouků.
„Že já jsem sem jezdil…“, povzdechl si a obrátil oči v sloup. V tu ránu se ale zděsil ještě víc, protože na stropě byly všude namalovány oči, které samy mrkaly. Odtrhl raději podivné závěsy a prohlížel si zvířata. Srst měly normální, hnědou, jen s malými záblesky modři, na hlavě pak tři malé růžky a tři nožky zakončené kopýtky. Stály zvláštně rozkročeny a postupně sžíraly vše, co v zarostlé zahradě našli. Kvítky, trávu, pneumatiky, plechovky, oblečení i gumové rukavice. Netušil, co jsou zvířata zač, chvilku je ještě pozoroval a pak si sedl na dlouhou železnou lavici, kterou měl v pokoji. Byl nervózní a obával se toho, co přijde. V nejbližší době však neměla přijít žádná katastrofa, jen mužík z hotelové recepce, u kterého se asi před dvaceti minutami hlásil.
Tiše zaťukal a vstoupil.
„Tak jak se vám u nás líbí?“, zašveholil pán.
„No, abych byl upřímný, máte to tu zvláštní…nemůžu ale říct, že by se mi tu nelíbilo.“, odpověděl.
„Tak to jsem rád, to jsem rád,“odvětil mužík a pokračoval: „přinesl jsem vám nabídku věcí, které si můžete objednat na pokoj. Ještě někoho čekáte?“
„Ano, ještě přijedou dva…ehm…kolegové.“
„Výborně, výborně, tak to si zajisté něco objednáte!“, řekl a vrazil mu do ruky letáček.
„Smažené sloní vejce, krocaní ocasní kůstky v těstíčku, kachní oko na sladko a…třipied ve vlastní šťávě? Počkejte, počkejte, to je divný…“, nedalo mu to a ozval se.
„Ale co je na tom divného, mladý pán snad ještě žádný z těchto vzácných pokrmů neochutnal?“
„Pane, vysvětlete mi, kde vezmete sloní vejce, když je slon savec, kolik krocanů padne, když si objednám jejich ocasní kůstky, co uděláte se zbytkem kachny, když ji tu nenabízíte a co je, sakra, ten třipied?!?“, otázal se trošku dotčeně.
„To je moc otázek, moc otázek, ale k těm třipiedům, cožpak jste se nedíval z okna?“
Tak tak se jmenují ty potvory na zahradě, pomyslel si a otřásl se při představě, že by snad některou z nich musel ochutnat.
„Tak to jsou třipiedi, tak to je pak jasné…No, myslím, že si tu objednávku nechám ještě projít hlavou a domluvím se s ještě s těmi, co přijedou…“, řekl rychle, hlavně, aby se už mužíčka zbavil. Neměl tu z toho vůbec dobrý pocit.
„Dobrá, dobrá, kdyžtak jen stačí zazvonit tady na zvoneček, zatím nashle!“, odpověděl vesele mužík a ukázal na vystouplou bradavku mořské panny na stěně u dveří.
Nervozita, děs a strach. Co tu dělám?, napadlo ho a už vůbec nebyl tak sebejistý, jako když vystupoval z auta a prohlížel si podivnou budovu. Připomínala pomeranč, kulatý tvar, barva oranžová, omítka od kůry k nerozeznání.
Ještě před týdnem by ho nenapadlo, že se na takové divné místo kdy dostane…