S vůní něčeho měkkého

Zavřela jsem oči a pomalu otevřela dveře. Dýchl na mě studený a svěží vzduch. Trošku zimní, trošku však plný jara. Takový ostrý, s vůní něčeho měkkého. Udělala jsem první dva kroky a zbytky sněhu mi zakřupaly pod nohama. Byl to zvuk, jako když rozlomíte čerstvě upečenou housku. Takový ostrý, s vůní něčeho dobrého. Svítil měsíc a kolem něj se proháněly mraky. Vířily dokola a kroutily se ve slabém větru. Skoro se až zdálo, že i Měsíc má své prstence. Světýlka poblikávala z chalupy a ozařovala sníh přímo pod okny. Zdál se najednou tak žlutý a přitom čistý. Dovnitř je zvenku vidět. Zevnitř ven však ne. To je to nač spoléhám. Nikdo si nevšimne že tu - ač nemocná - stojím jen v tričku a kouřím. Ano, kouřím. Šok. Nastydnu a ještě s cigárem u huby. Ale mně je to jedno. Z pusy by se mi kouřilo tak jako tak. Na ničem nezáleží, jde jen o kouzlo okamžiku. O chvíli, kdy mi vítr ofukuje zmrzlé tváře a o chvíli, kdy mi na rukách naskakuje husí kůže. Uvnitř je teplo, to jen zvenku je zle. A stejně, dovnitř si v tomhle případě stejně nevidím, tak si můžu říkat, jak jsem v pořádku. Je nádherně. Vzduch je trošku zimní a trošku plný jara. Takový ostrý, s vůní něčeho měkkého.