Citron

Na bílém prkýnku žlutý citron. S kúrou podobnou lidské kůži, akorát v kanárkově žluté barvě. Nehybně leží. Skrz žaluzie do kuchyně prosvítají poslední podzimní paprsky. Osvicují citron a dělají ho ještě výraznějším. Připomíná listí tam venku, pestrobarevného papouška i samotné slunce. Po podzimu přijde zima. Morana převezme vládu. Tma a mráz. Kolem něj jen věci. Neživé, mrtvé, spící. Kuchyňské spotřebiče, nuda. V pravidelných intervalech kapající voda z kohoutku dokresluje monotónní atmosféru. Voda kape, minuty ubíhají, hodiny na stěně tikají. Nemá se s kým bavit, co dělat. Ale co, vždyť je to jen citron. Všichni odešli a jen jeho tu s klidným srdcem nechali, protože citron přece nepřemýšlí. Ale on se noří do svých žlutých myšlenek zrovna tak sveřepě, jako se bude ostrý nůž, ležící vedle něj, možná jednou nořit do jeho slupky. Tichá kuchyň, vše je rozpracováno. Záběr na ledničku. Střih. Záběr na sporák. Střih. Potom zpátky na kuchyňskou linku. Něco se děje. Z bílého prkýnka utíká žlutý citron. Už to nevydržel. Skok. Střih. Leží. Šťáva se hrne na podlahu a zcela pokrývá dlaždičky v cihlové barvě. Tam to bude lepit. Zatéká i do spár. Citron tu leží, celý žluťoučký, a už nepřemýšlí. Ale předtím myslel. To jen oni ho zabili tím, že mu to nevěřili. Střih.